Do Abakanských hor

В горы Абакана

By Tvoje máma

December 31^st, 2020

Kde je tvůj modravý kůň, jehož hřbet se podobá zmiji uprostřed léta a jiskry zpod kopyt jiskrám? Duch odešel na Abakanské hory a jeho cesty zavál sníh. Od bubínku odpadly rolničky. Poslyšte, jak se to stalo.

Dny byly tuhé a smolnaté jako cedrové šišky. Podřezávala se drůbež. Připravily se na zimu příhony. Dobytek vypadal vypaseně, líně a ospale. Zvěř v Tarbagatajských horách byla taky vypasená a ospalá. Medvěd si nanosil do doupěte seno.

Cesta nevoní kameny, ale popelem, a hnědošedý vítr osikovou kůrou.

Modříny se zmítají, nechtějí přijmout na ramena sníh.

Té noci fičel v Tarbagatajských horách od severu, od vzdáleného moře modrý ledový vítr. Přinášel vůni ledu a studil duši.

Ve větru naříkaly cedry a tloukly vítr do tváře tvrdými mohutnými větvemi, chytaly ho za modré vlasy a smýkaly jím mezi skalami a kameny.

V Tarbagatajských horách fičel modrý vítr. Vtrhoval do soutěsky Isyk-Tau s vůněmi cedrů, odlehlých neprostupných bažin, nespoutaný a ostrý, hnětl a sežehoval kameny.

Mokré cedrové větve nehřály.

Rozdělali oheň ze smolnatých, posvátných třísek. Házeli do něho byliny, milé duchům jako člověku kumys. Z bylin stoupá oranžový dým a vůně vodky a vláčného medu.

Ukrývali se cedrovými větvemi, nohy obkládali mechem a mlčeli jako ty kameny. Té noci hovořil pouze vítr silným a nelidským hlasem.

Obloha nad jurtou je zelená, obličeje kolem jurt dychtivé. Oči kolem jurt žluté.

Zazněla tajgur-balalajka se dvěma strunami. Šaman Apo dupl a rozběhl se kolem ohně: "He-ej, duchové Ongoni na březových loďkách s měděnými vesly! Sestupte z Abakanských hor sem k nám! He-ej! Máte tučné, mastné rty jako mladý beran, šedivé vlasy až na paty, dlouho jsme vás nerušili z klidu! He-ej!"

"He-ej, osmibradí Tengrichové na Abakanských horách, kde je sníh jako ruský cukr a břízy s listím z čínského zlata! Navlékněte uzdu modrohřívým koním! Shoďte trůny na ledovce!"

Za cestou šelestí tmavomodré hromady tmy - a dál nad nimi další hromady.

Zem byla cizí a studená. Kameny cizí, studené jako ta modrá noc s ledovým větrem.

Za vesnicí a údolím se přehnal hustý sníh jako šedavá liška. Železo si nepotrpí na řeči, železo si vynucuje mlčení.

"Je to divous!"

Rusům sedí na ramenou sníh, na hlavách široké, sněhové čepice. Hlasy mají jako závěje v tajze. A na sobě chlupaté psí kožichy.

"Zbláznil se!"

A je tu večer.

Důstojníci odešli, jsou unaveni. Kozáci podřimují. Slunce, unavený zápasník, se přibližuje k tajze. Vítr, ospalý, unavený vítr ve zlatém bešemetu, se žene kotlinou.

"Všechny Tengrichy budu mrskat karabáčem, mlátit železem, he-ej! Brousím nůž na svém srdci. Ocelový nůž, dobrý nůž, dal jsem za něj Rusovi tři soboly."

Rudě bronzový vítr na nebi se chechtá, syčí a sviští. Smolný dým je jako rána. Smolný dým vyštípe i slepé oči. Ze smolnatého dříví padají na sníh nachové kapky. Noc syčí, rozlézá se.

Tvá duše je jako bílé vrcholy Abakanské - nikdy neroztaje. Padá modravý sníh. I stromy jsou modravé.

Při zemi se hnal hustý sníh - liška Obdorských tunder.

Ach, modravé jsou sněhy, modravé! A tajga zvoní, zvoní!

Vesničané páchli dehtem. Na obloze visel dehtový mrak. Linuly se zemité, věkovité vůně. Nepřemůžeš je, nevydýcháš.

Opusť dřevěnou noru a jdi k travinám. Medvěd vylezl z brlohu. Na huňatém kožiše má chvojí. Řve, až se skály prohýbají.

Tělo je měkké, teplé, poddajné - přitiskni je k zemi. Tělo je země, půda.

Ne, to není polární záře, to hoří tajga. Ne, to nejsou medvědi na ledovcích, ale muži na lyžích, vraždící lovci.

Ne, já jdu, jdu ve sněhách, jdu! Lásko má, radosti věčná!

Kanec v horách ryje zem. Hory ryjí oblaka - hory mají bílé tesáky. A řeky se řítí s očima zavřenýma s hor, trhají zemi pěnovými zuby.

Sněhy moje jasné, jitřní oko soba! Celé údolí, celá země podobá se bílým vrchům Tarbagatajským. Huňatý medvěd v brlohu, červený vlk na skalách i liška na hřebenu závěje - všichni čekají.

Oj, neskřípej, železo, po cestě, nevyj, vlku, za závějí, mé srdce se táhne jako sněhový bouřkový mrak po celém nebi, po celé zemi!

Ech sněhy moje jasné, jitřní oko soba - čekejte!

Bylo to tak.

Země brumlala, tekly jí sliny, polykala sníh. Do lidských srdcí vdechovala věčné, nepomíjivé vůně.

Přemůžeš ji, člověče? Nepřemůžeš.

K nebi stoupá smolný dým. Smolný dým je opojný jako kořalka.

"He-ej, uhněte, chlapi!"

Celá duše je ve sněhu, celé nebe je ve sněhu - modravém a měkkém.

Ech, duše má jsou sáně v ohybu cesty. Sáně ujíždějí. Na patnáct verst se nese koňské řičení.

Tak milujte, lidé, tak!

Hluboko v horských říčkách se zmítalo bledě modré nebe jako ohromná ryba. Vrcholky hor připomínaly červené kachny v modrých oblacích. A zem si žádala tvrdě a velitelsky tělo člověka a hory si žádaly jeho duši.