Zdálo se mi o altaji

мне приснился сон об Алтае

By Tvoje máma

1920

Od benzínu k dřevu. Od sněžnic k březovým lyžím. Od gore-texu k vlně a peří. Od komplexnosti k minimalismu. Zpět k technikám a materiálům, které měli k dispozici už polárníci před sto lety.

Jedeme chystat zimní kurz, který proběhne v roce 2020. Míříme na Sumultinskyj Chrebet, blízko Těleckého jezera, půjdeme údolím řeky Pyža. Čekají nás teploty kolem -20°C, což je výrazně radostnějěí vyhlídka než v lednu, kdy jsme měli -42. Za týden jsou Vánoce.

"Moje lyže hrozně hezky voní," zapíšu si do deníku. "Chodím si k nim večer před odjezdem z Barnaulu čichat. Směs březové pryskyřice, parafínu, uhlí a kouře."

"Vzbudil jsem se o půlnoci strachem. Teda úzkostí, protože strach je z něčeho, zatímco úzkost je z ničeho. Vzbudil jsem se patnáct pater nad Barnaulem s bušícím srdcem. Co se stane, když se ukáže, že to na lyžích nedávám? Co když mi v noci bude zas taková zima, že neusnu dalších pět šest nocí za sebou? Co když mi nebude stačit 240g jídla na den? Jak budu kácet stromy s lyžema na nohou?"

v zóně

"Jak se to blíží a jsem už v horách, je mi nějak líp. Asi už jsem v zóně, jak říká URNA. Je to jinými slovy totéž, jako motto kurzu - Jistým bodem počínaje, není již návratu; právě toho bodu je třeba dosáhnout. V zóně se nesmí myslet na nic, co existuje vně zóny. Pochybnosti jsou - alespoň pro dnešní večer - pryč. Váňa říká, že sluníčko s teplotami jen málo pod bodem mrazu znamená, že do tří dnů bude sněžit."

kolik hvězd má tenhle hotel?

Život je jednoduchý. Lyže klouže po sněhu. Skorec, zimaródka, loví v řece, která teče tak rychle, že místy nezamrzla. Měříš šířkou dlaně, jak vysoko je studené slunce nad obzorem, tedy kolik času je do setmění. Místo na spaní nehledáš, najde si tě samo. Pak už moc času není, teplota rychle padá spolu s tmou. Pokácet strom, rozdělat oheň, postavit palatku.

Suchary, česnek a oheň.

V kotlíku se vaří sesbíraný divoký rybíz, smaródina.

Co víc potřebuješ?

"Zdenda hraje na kytaru a já mám vánoční náladu jako nikdy. Padá sníh a já ho slyším šustit po střeše stanu, čtyři spáči v palatce oddychují, já mám hlídku. Borový jehličí rozmrzlo a voní, rozmrazil jsem boty, bachyly i podbachylniky, suší se na hraničce borovicových polínek. Málem mi zhasly kamínka, musí se do nich přikládat jen čučut, jen tolik aby oheň skomíral, ale hořel. Spadnul mi podbachylnik do ešusu s teplým kompotem, vývarem ze sušeného ovoce."

"Po cestě jsem se ptal Váni, co dělají, když jdou lyžnyj pochód v tajze se studenty a někomu se stane úraz - zdá se mi, že dostanu pravdivější odpověď, než kdybych se ptal, co by se stalo kdybych si zlomil nohu zapnutou do kandaháru já. "No, udělá se z klacků dlaha a z lyží nosítka. A pak ho odneseme někam, kam může dojet skůtr, sněgochód, nebo kde může přistát vortaljot. Tady třeba," říká, protože mě prokoukl, "bychom tě museli odtáhnout dolů do údolí k té lovecké chatě, kterou jsme potkali včera ráno."

"Ráno vstáváme v 7:30, vaříme kášu sily i krasoty. Hlasitým krákáním nás zdraví vóran, mínus sedmnáct. Jdeme polozamrzlým korytem Pyžy, ale jde to ztuha - břehy zarostlé a neprůchodné. Koryto není zamrzlé dost, aby se dalo nějak rozumně postupovat. Pořád zkoušíme tloušťku ledu a přecházíme z kry na kru. Potkáváme sobola chyceného do želez."

"Hej, Andreji, jakej je rozdíl mezi Altajskou oblastí a Republikou Altaj?"

"Něsložno. Tady taky pijou. Akorát k tomu nezakusujou."

"Naším původním cílem byla bezejmenná kóta 2218 sumultinského hřbetu, nebo hora Ijo-Gač. Jenže v tajze byla vichřice a byl to tím pádem úplně nemožnej terén - škrábat se na lyžích do příkrého kopce a přelézat u toho popadané kedry - strašný. Kecy. Vlastně mě to bavilo. V den, kdy se musíme otočit a začít sestupovat, nejsme nikde. V 13h jsme se burelomem prokousali na malou plošinu, všude kolem jen borová tajga a polomy, štíty a prašánek rozhodně nevidno. Ale musíme to už otočit, abychom stihli najít tábor než padne tma a mráz. Takže tohle je ono, tohle je cíl naší výpravy. Lezli jsme někam, došli jsme nikam, nejmenuje se to tu nijak. "Na Everestu bylo víc než osm tisíc lidí," povídá Andrej. "Tady ještě nikdy nikdo."