Home

10%

Deník podzimní tundry

дневник осенней тундры

By Tvoje máma

December 20^th, 2019

Mně patnáct

Mášo, co kdybych ti k patnáctinám dal jako dárek to, že bychom spolu jeli na vandr na Sibiř, na Altaj?

Maršrutka tě odveze 540 km po jediné asfaltové silnici, která na Altaji stojí, k benzínce u Ongudaje. Po cestě se z nekonečné roviny vztyčí první altajská tisícovka, Babargan, altajsky poletucha. Ale ani tady ještě není konec. Auto sjede z asfaltu a pokračuje ještě dalších 270 km po prašné mlatové cestě přes úrodné roviny do nitra altajské tajgy.

A teprve když se před tebou z mlhy a tmy za Tjungurem vynoří pilíře lanového mostu s prkennou vozovkou přes bouřící, majestátnou Katuň, jsi na místě, kde skutečně končí vše, co se dá nazvat silnicí. Vítej ve vsi Kučerle o osmi roubených domech podél jediné rozblácené ulice, která se samozřejmě jmenuje Leninova. Jenže, ani tady ještě nejsi dost na konci světa, nikoliv, to nestačí! Odtud zítra vyrazíme na dalších sto čtyřicet kilometrů pěšky.

Most v Tjunguru vyfotila Nataša Mamešina

Ráno

se budím a teprve teď, za světla, vidím za humny divokou, krásnou řeku Kučerlu s modro-šedou hladinou; v noci jsme ji jen slyšeli. Z pelechu mě vytahne dunění, jako by se blížil tank nebo buldozer. Je to ale stádo koní, kteří po prkenném mostku přes řeku navolno přibíhají z tajgy a polan do vesničky.

Vybíhají po břehu do uličky mezi roubenými domky s modrými naličniky, zírám na ně s otevřenou pusou.

Kajči, altajský lidový vypravěč, musí umět hrát na všechny čtyři nástroje, které Altaj zná, a zpívat vysokým světem i hlubokým světem. Jsou přesně čtyři témata, kterých se zhudebnělé vyprávění bez melodie může týkat: láska, rodný kraj, chvála hudebního nástroje, nebo silný kůň silného bohatýra.

Slunce hned po východu hřeje, bude vedro. Ještě je plné léto.

„Dve minuty!“

„Adna minuta!“

„Pod rukzak!“ velí Daniel a my se vydáváme vstříc tajze. Ta pak, za pár dní, až vystoupáme nad hranici lesa, ustoupí tundře.

„Tohle je možževelnik, ty šedý kuličky,“ povídá Daniel na Oroktojském hřebeni, nad zelenou dolinou říčky Tuchman. „kyselý, moc dobrý na žízeň.“

„Hm, chutná jako něco mezi smůlou a borůvkou,“ konstatuje Máša. „Ty, Danieli, a není to jedovatý?“

„Jasně, nejezte toho víc, než dvě-tři. Jenom čučut.“

„Jednou jsme s kamarády z univerzity jeli na hory do Mongolska," povídá Daniel. "Máme je odtud jen sto kilometrů. Museli jsme ale pro víza na konzulát do Irkutsku, to je tisíc kilometrů. Pak jsme jednu sobotu vyrazili. Prošli jsme ruským pohraničním postem, kde nám orazítkovali na víza výstup ze země, a došli k mongolskýmu palpostu. Ten měl ale v sobotu odpoledne zavřeno. Zpátky do Ruska už jsme nemohli. Tak nezbylo, než na čáře počkat do pondělka.“

soljanka

Do kotlíku dej vařit sušená rajčata, sušené papriky, sušenou mrkev, sušené brambory, sušenou cibuli (počítej asi 70g sušené zeleniny na osobu). Přikrájej čtyři druhy masa (třeba klobása, salám, špek, sušené hovězí). Vař s utřeným česnekem, solí a pepřem půl hodiny, pak přidej rajčatovou pastu a nakrájené olivy. Do popela na kraji ohně dej opéct čtyři borové šišky, z nich pak vytluč upražená semínka.

Odpočíváme u skalního hrotu na hřebeni.

„Tady za občanské války nastrojili bílí past na rudé. Bílé vedl ataman Kajgorodov, napůl Rus a napůl Altajec. Míšenci Rusů a Altajců jsou vždycky krásný, silný lidi, a i Kajgorodov byl takovej. Poslední zbytky bílých dostali na Altaji rudí až ve třicátých letech. Kajgorodova dostali ve dvacátých letech v Katandě – dostali od mužiků echo, obklíčili dům, a on jim sám vzdoroval hodinu a půl. Posledním nábojem se zastřelil.“

rudé

vedl ataman Petr Suchov. Na něho zase bílí nastražili léčku na břehu Katuně, kde projížděl se svou kavalerií, a přepadli je. Jeho gardisty pobili do jednoho, i koně pod ním zastřelili, Suchov, sám těžce raněný, skočil do rozbouřené řeky. Doplaval do Tjunguru, kde byla posádka sovětské moci, a vyvedl trestnou výpravu po Katuni. Mnoho Altajců zemřelo, a nakonec sám Suchov. Oba, i Kajgorodova, považují Altajci za hrdiny, atamany doby, která je pryč.“

Léto po pár dnech zčistajasna odešlo, zvedl se vítr, listí bříz v údolí zežloutlo. V noci strašidelnej déšť. Stan stojí zpola na plochém kameni v mělkém údolíčku u jezera Kul-Dyajry, ale kupodivu nám do něj ani moc nenateklo. Ráno už vstáváme do studeného slunce, které trhá na kusy líné šedivé tumany vypařující se z mokré tajgy. V klidné hladině jezera se odráží okolní hory a borovice.

„To na obzoru je Ak-kemská stěna, tam za pět dní dojdeme. Zleva vidíme Východní Běluchu, ta má 4509 metrů. Hned vedle je Západní Bělucha. Pak hora, co se jmenuje Dvacet pět let Komunistické strany Sovětského svazu. A pak Akajuk, bělaja dolina.“ Daniel mlčí, mhouří oči. „Rozhlídni se pořádně. Začneš tady, a na horizontu je Mongolsko; otočíš hlavu a na horizontu je Čína, a za Běluchou Kazachstán. Stojíš pořád na místě, a přece vidíš celej svět.“

Pěreval Kam-dyk (kam znamená altajsky šaman, dyk je kvítek).

Táboříme na horním toku řeky Tekelju, pod útesem Skynčak. „Proti proudu dojdeme k vodopádu, jmenuje se Dívčiny slzy. Vy si vezměte pohorky. Já teda půjdu v galoších.“ Řeka má koryto rozbouřené peřejemi. Nabírám do plecháčku a v puse cítím roztátý sníh. Řeka Tekelju, tenhle burácející organismus, je tající ledovec. Podzim převzal definitivně vládu nad létem.

Boršč

Do kotlíku nasypej sušenou červenou řepu, sušenou mrkev, sušené brambory, sušenou cibuli, 50-80g na člověka. Přidej kysané zelí, zalej studenou vodou, postav na oheň. Jak zakypí, přidej rajčatovou pastu. Vař na ohni s česnekem, pepřem a solí asi třicet minut. Podávej s majonézou nebo smetanou, je-li.

Nálada u jezera Ak-Kem je podzimní, melancholická. Hory jsou zahalné v mracích, nahoře sněží. Tady fouká vítr, řeka je šedivá od rozemleté moreny, uvaříš z ní čaj a v posledním loku vrže mezi zuby najemno rozemletý Altaj. Ráno mě budí ržání koně, chodí nám kolem stanů dva. Grošák a hnědák.

Snídáme rýžovou kaši nasladko. Daniel k ní nakrájí salám a nabízí nám. Koukáme po sobě a vysvětlujeme, že si asi jako nedáme, ale díky. Nechává salám ležet na plochém kameni u ohně. Za chvíli je snědenej. „Víte co, děcka,“ povídá Maruška, „nejhorší je, že zítra už se budeme ptát: a kde je salám?“

Ledovec Ak-kem má čelo ve dvou tísících dvou stech metrech. Obědváme u něj, vaříme si azerčaj na gorilce. Studené slunce se opírá do ledovce, a deset tisíc let starý led se mění v silný pramen, z něhož se dole v údolí stane řeka Ak-kem. Slunce z ledovce ukrajuje obrovské kusy, které se s rachotem hroutí. Každý rok čelo ledovce ustoupí asi o pět metrů. My jsme tomu svými sedmi sty litry spáleného kerosinu v letadle taky přispěli.

Už před svítáním mě opět budí ržání koní na polaně. Daniel zamyšleně stírá zmrzlou jinovatku z plachty stanu. „Brzy přijde sníh.“

Hrachovka

V kotlíku zalej studenou osolenou vodou sušená rajčata, sušené papriky, sušenou mrkev, sušené brambory, sušenou cibuli a hrách. Až voda zakypí, přidej pepř, kopr a sušené maso a vař půl hodiny. Odebírej z hladiny kotlíku pěnu, která je hořká. Podávej, jak jinak, s majonézou.

Jednotka tvrdohlavosti je jeden Hanuš.

V Dolině sedmi jezer je definitivní konec podzimu. Ve skalním závětří, schovaní před vichrem, vaříme azerčaj a zabalení v péřovkách jíme lepješky se sýrem a paštikou. Zíráme na Kara-juk. Sněží.

„Dnes vystoupíme na hřeben Jar-lu, což altajsky znamená nesčetně barev,“ povídá u ranní kaše sily i krasoty Daniel. „Nebude to náročnej den. Půjdeme dolinou Jar-lu podél řeky, volným tempem,“ dodává. Ale Mirek se ostražitě ptá: „A jdeš v pohorách nebo v galoších?“ „V galoších,“ odpovídá Daniel a chechtá se - za ty dny už pochopil, že podle jeho obutí odhadujeme náročnost etapy. Za dvacet minut jsme připravení k odchodu, těšíme se na odpočinkový výstup. Dobalujeme poslední zbytky výbavy, Daniel si píská s klackem v ruce u ohniště. Mirek najednou zpozorní a ztuhne: „Kura, lidi, von má rukavice!“ Panika, všechno je jinak, přebalujeme rukzaky, uklízíme foťáky a opalovací krémy, nahoru balíme bundy a do klapanu čepice a rukavice.

Stoupáme po strmém suťovém svahu s příkrým srázem na hřeben Jar-lu. Když se zatahne, padají zmrzlé kroupy. Stoupáme úzkým hřebínkem po kluzké břidlici, z obou stran prudký sráz.

Velikolepost hor vyráží zase jednou dech. Únava, řídký vzduch a výška dělají taky svoje. Vítr, sníh, a valčík, vytleskaný promrzlýma rukama. Slzy.

Večer potkáváme dva Rusy oblečené ve vyšisovaných gorkách. Přisedají k ohni, Daniel z nich není nadšen. „Kolik stupňů maróza jste tady v noci měli?“ ptají se.

„Jsme neměřili. Jsme spali, ne,“ odpoví Daniel a plivne do ohně. Rozhovor skončil.

Anna zachraňuje situaci Milou nalámanou na sedm kousíčků.

„Danieli, po těchhle suťových svazích koně vodíte, nebo na nich jezdíte?“

„Tady nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, koně pod člověka nesedlá. Ale nosí těžký náklady na Vysotnik, vortaljot je moc drahej na to, aby vozil mouku nebo cukr.“

„A není to pro koně nebezpečný?“

„Občas kůň umře,“ přejede si Daniel ukazováčkem po krku. „Ale kdo ne. Koňský maso je navíc moc dobrý a vystačí na spoustu dní.“

„U nás v Evropě stojí dobrej kůň stejně jako dobrý auto.“

„Však tady taky. Některý lidi, když se kůň zraní, nemají srdce ho podříznout a sníst. Tak ho pustí do hor, ať si žije, jak dovede. Proto potkáváš v horách ty stáda, co se na divoko páří a žijou volně.“

Loučení se skupinou Rusů, které jsme u Ak-kemu potkali, a jejich průvodkyní Natašou. K večernímu ohni přinášejí dort a vaříme azerčaj a kafe smrť fašismu. Zpíváme česky „tuhle písničku chtěl bych ti lásko dát“ a Daň s Natáškou tančí valčík: naše čelovky svítí na paseku, oheň praská, jiskry lítají k Mléčné dráze, měsíc osvětluje ledovce.

Ti dva tančí valčík v galoších ve dvou tisících metrech nad mořem.

dort

„Salko, talent, srdíčko“

Vezmi různé druhy sušenek a rozdrť je mezi prsty. Smíchej je se zguščonkou, kondenzovaným mlékem. Vzniklou hmotu vytvaruj na víčku od kotlíku do tvaru pohoří, kde zrovna jsi. Dekoruj! Rozinkami, sušeným ovocem, oříšky, bylinkami. Nech vytvrdnout tři hodiny, přikryj tričkem, aby to nesežral burunduk.

Kara-Tjurek znamená altajsky Černé srdce. Stoupáme od hladiny ledovcového jezera, nejdřív borovými a modřínovými lesy, pak kosodřevinou, pak už travnatými pláněmi rozrytými od susliků a nakonec skalnatým terénem do 3150m. Výška způsobuje, že se chvílemi máme chuť hádat, chvíli cítíš euforii, nemůžeš chytit dech do kopce – už si zvykáme.

sněží

a v sedle je čorten s uvázanými proužky plátna, kterými Altajci děkují za bezpečnou cestu, nebo o ni naopak prosí. Bílé, zelené, modré – ale hlavně bílé, možná už jen vyšisované od slunce, větru a sněhu.

Azerčaj z termosky, podáváme si ruce, je to okamžik naplněný majestátem hor, kde ještě člověk není pánem. Kolem nás krouží sokoli.

Večer mám zimnici, lezu do spacáku s paralenem už v sedm. Budu spát jedenáct hodin a vstávat v šest do mrazu a tmy, rozfoukat oheň.

Altajský chot-dog

Krajíček suchého tvrdého chleba polož rozehřát k ohni. Rozetři na něj stroužek česneku a kolečko salámu. V září můžeš ochutit divokým čebrecem, oregánem.

Po sestupu Ak-kemským údolím nás od místa zveného Tri berjozy sveze na korbě přes pěreval Kuzujak náklaďák Gaz 66.

Řídí ho Andrej, holohlavý Altajec, který po cestě dvakrát zastaví na papirosu – jednou s koňákem s nášivkou „Zapavědnaja Rossija“ na maskáčích, podruhé s traktoristy, kteří nad Kučerlou v nemožném terénu kosí louky na zimní seno.

Gaz se škrábe převýšením 800m mimo jakoukoliv silnici, dvě hodiny jízdy na jedničku. Andrej říká, že na těch šestnácti kilometrech spálí pětačtyřicet litrů benzínu.

„To není jako vaše amerikánský hory, co?“ směje se nám chlapík v kamuflažu se zlatými zuby.

„My nikakdá něbyli, v amerikánskych górach,“ odpovídám mu.

„Všechny hory, co nejsou v Rusku, jsou amerikánský hory,“ ukončuje debatu mužik.

Převodovka řve. Pes na korbě se pozvrací.

Na korbě jedeme s dalšími třemi Rusy a krásnou Olgou z univerzitního horského klubu, studentkou geografie, která se vrací z basecampu Vysotnik pod Běluchou. Pamatuje si mě z lyžnovo pachóda na Abakanu loni v lednu.““Tebe znám. Nikdo jinej nechodí v lednu na ulici v košili.“ Byla na Vysotniku od konce května, hned jak slezl sníh – práce dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu. Na místě, kam se dá dostat jen za dva dny pěšky, v koňském sedle nebo vortaljotem. Zítra se dostane do Kučerly a pak už to má domů jen 800km stopem.

Ráno vstáváme za tmy, čeká nás dlouhý přesun zpět do Barnaulu. Sněží. Je definitivně zima, i tady v údolí. Před třemi týdny bylo parné léto a dvě neděle trval podzim, během něhož hory zežloutly a listnáče opadaly.

Sněží na Kuzujak, na hřeben Bajda, na prkenný most smrti přes Katuň. Sněží na konopí, které roste na rumištích všude kolem Andrejova ajlu, kde snídáme horké brambory s máslem a koprem a pijeme studenou zavářku z čaje, kterou ředíme kypjatkem. Po Leninově ulici kluše kůň.